LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tedy ne, že by předchozí počiny PERIPHERY nebyly více méně kolektivním dílem, ale přijít s nahrávkou, kde každou jednotlivou skladbu složí jeden člen týmu, je vskutku originálním počinem. Možná i z tohoto důvodu ani kapela samotná nepovažuje „Clear“ za EP, k čemuž jinak kratší stopáž přímo svádí, ale naopak by se prý mělo jednat o něco, co se vymyká z klasického rámce chápání diskografie.
Ať je to jak chce, Američané zde prezentují poněkud odlišné pojetí, které je proslavilo na minulých albech. Příznivci progrese v moderním metalu si sice nemusí dát odchod, ale menší pohov by rozhodně nebyl na škodu. Jelikož máme tedy co dělat s něčím, co by se dalo nazvat krátkodobou(?) odbočkou z původně naplánované cesty, nelze na nahrávku, jež vyšla začátkem letošního roku ani klást nároky, kterým čelily předchozí 2 řadové desky PERIPHERY.
Výsledek pak představuje zajímavý mišmaš tvůrčích myšlenek jednotlivých person z tohoto početného ansámblu. Skoro by se dalo říci, že spíše než nějaké ucelené album by se mohlo jednat o kompilaci, ale stále i navzdory silně autonomnímu pojetí každé skladby tady pár tmelících prvků existuje. Určitě jím zůstává, i přes jistý ideologický odklon od djentu, tj. žánru, který skupina pomáhala definovat, aspirace tvořit svěží metalovou modernu, která se nehodlát zříct žádné ze svých základních hodnot.
PERIPHERY tak nadále zůstávají tím ostře znějícím orchestrem, sázejícím na silně muzikální přístup, jenž spočívá někdy možná až v přehnaně profesorském přístupu i tam, kde se to zrovna moc nehodí, ale zároveň i dokonale sladěným a dobře šlapajícím tělesem. Zvolnění napětí, výraznější příklon k melodice ve vokálech a zjednodušení rytmiky znamenají ve výsledku mnohem písničkovější formu. Formu, která po většinu své dosavadní existence hledající a bádající skupině až překvapivě sedí.
Určitým pojítkem s předchozím počínáním může být dvojice instrumentálních skladeb „Zero“ a „Extraneous“, přičemž prvně jmenovaná by na řadové desky zapadla asi nejvíce. Naproti tomu zde máme až nečekaně přímočaré a úderný skladby „The Summer Jam“ anebo „The Parade Of Ashes“. Ta první překvapí velice odlehčeným melodickým motivem, který by bez problémů ovládl i kalifornské pláže. Tedy za předpokladu, že by vyznavači surfování zvládli poslech i krapet složitější muziky, než je punkrock.
Na základě přístupu PERIPHERY k tomuto dílu lze pak těžko předjímat, jestli registrujeme první pokusy o novou vlnu, kterou si pracovně pojmenujme třebas „post-djent“ anebo nás skupina na své další řadovce opět „uklidní“ a nabídne nové sousto pro hladovce lačné po dalších a dalších polyrytmech. Nadsázku stranou, americká kapela totiž evidentně nechce stát na místě a naopak se snaží udělat vše pro to, aby přežila vlnu, jež ji vynesla nahoru. Talentu a potenciálu na to má dost. Tato zdařilá nahrávka je toho jen takovým malým potvrzením. To hlavní by mělo pak přijít až s třetí řadovou deskou.
Pouhé vyprázdňování šuplíků anebo menší odbočka v důsledku tvůrčího přetlaku? Odpovězte si sami!
7 / 10
Spencer Sotelo
- vokály
Misha "Bulb" Mansoor
- kytara
Jake Bowen
- kytara, klávesy
Mark Holcomb
- kytara
Adam "Nolly" Getgood
- basa
Matt Halpern
- bicí
1. Overture
2. The Summer Jam
3. Feed The Ground
4. Zero
5. The Parade Of Ashes
6. Extraneous
7. Pale Aura
Vydáno: 2014
Vydavatel: Sumerian Records
Stopáž: 29:12
Produkce: Taylor Larson
Studio: Top Secret Audio
Já jenom doufám, že tohle je opravdu pouze odbočka, protože jinak teda nic zásadního. Ano, je sice zajímavý poskládat (mini)album z individuálních skladeb, kde se každej člen mohl vyřádit, jak mu bylo libo. Ale já tady vidím/slyším, že tam právě chybí ten celek, komplexnost, která byla na předchozí desce a která to dělala zajímavý a lepší.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.